Nedávno jsem se naučila říkat slovo 'chci'. Já byla vždy samé 'přála bych si, ráda bych', ale nikdy jsem se neodvážila něco chtít. Teď už ano /divili byste se, kolik lidí to nemile překvapilo/. A říkám to proto, že tuhle vůni chci...
Je v ní vše, co miluju. Hloubka a zenová touha, můj oblíbený oxymoron, prostor pro duši nekonečný jako irské pláně, čistý zelený chlad brzkého nedělního rána /... you know how us Catholic girls can be.../, závrať z pohledu na nebesa ukradená ze Sixtinské kaple, vzpomínka na dětství - jdu letními poli s pohledem upřeným na oblohu nad obzorem a vím, bezpečně vím, že kdysi dávno se vše ve světě otočilo o sto osmdesát stupňů a moře s větrem hnanou pěnou se stala nebem, utvrdím se v tom vždy, když zvednu oči, nikdy se na tom nic nezmění, je to uklidňující a opojné zároveň, vše dává smysl a nekonečně pluje, přes všechna slova /dnes nechci růže, dnes chci vřes/, přes sépiové bouře ve sklenici od herinků, přes zpěv bílých holubic, jež se zlatými kroužky v zobáčcích odletěly ze starého svatebního oznámení.
Výjimečná vůně.
Tmavé, svěže nahořklé zeleno s větrnými nitkami /v mých představách čerstvá meduňka a mladá citronová tráva/, pustoryl a origami lotosové květy rozpouštějící se na hladině /... we're gonna be sinkin' soon.../, doteky růžového oleje a oudové křižmo barvy mnohokrát dotýkaných buddhistických mlýnků.
Nedávno jsem se naučila říkat slovo 'chci'. Já byla vždy samé 'přála bych si, ráda bych', ale nikdy jsem se neodvážila něco chtít. Teď už ano /divili byste se, kolik lidí to nemile překvapilo/. A říkám to proto, že tuhle vůni chci...
Je v ní vše, co miluju. Hloubka a zenová touha, můj oblíbený oxymoron, prostor pro duši nekonečný jako irské pláně, čistý zelený chlad brzkého nedělního rána /... you know how us Catholic girls can be.../, závrať z pohledu na nebesa ukradená ze Sixtinské kaple, vzpomínka na dětství - jdu letními poli s pohledem upřeným na oblohu nad obzorem a vím, bezpečně vím, že kdysi dávno se vše ve světě otočilo o sto osmdesát stupňů a moře s větrem hnanou pěnou se stala nebem, utvrdím se v tom vždy, když zvednu oči, nikdy se na tom nic nezmění, je to uklidňující a opojné zároveň, vše dává smysl a nekonečně pluje, přes všechna slova /dnes nechci růže, dnes chci vřes/, přes sépiové bouře ve sklenici od herinků, přes zpěv bílých holubic, jež se zlatými kroužky v zobáčcích odletěly ze starého svatebního oznámení.
Výjimečná vůně.
Tmavé, svěže nahořklé zeleno s větrnými nitkami /v mých představách čerstvá meduňka a mladá citronová tráva/, pustoryl a origami lotosové květy rozpouštějící se na hladině /... we're gonna be sinkin' soon.../, doteky růžového oleje a oudové křižmo barvy mnohokrát dotýkaných buddhistických mlýnků.
Jiná, přesto tak důvěrně známá...