Cannibale Serge Lutens

T: Co hledáš?
I: Větvičku...
T: Ten kus lipové větve, co sis včera přivlekla, je v předsíni na zemi, to nemůžeš přehlídnout.
I: Hledám knížku doktora Větvičky, tu podepsanou, tu s věnováním!
T: Nerad bych, aby to vypadalo, že vím, co máš ve skříni v sekci "velký poklady", ale tu knížku máš ve skříni v sekci "velký poklady"...
I: Je tady, díky bohu... Jé! Kanibal! Já našla Kanibala! No to je den...

Byl tu. Dlouhodobě pohřešovaný vzorek. A já hned zase pomyslela na doktora Stingla, který se nechtíc v jednom kanibalském kmeni oženil s jednou místní slečnou, no dobrodružné to bylo, rád o tom vyprávěl... A jestli ta dotyčná voněla takhle - tak to potom jo, to se nedivím ničemu...

Vůně je to utkaná z milionů černých pavučin, hedvábně vábí a obklopuje, sladce kořeněná je, kouř jí prostupuje - a někde v té bezhmotné tmě je temně zlaté srdce, co voní po rudě ovocných květinách a ohmataném kovu. Prostě Lutens a Sheldrake ve vrcholné formě, netřeba říkat víc...

Kanibal předvádí kmenový tanec hřebíčkového karafiátu a orientální růže. Pálí se při něm kadidlo, sladce dřevitá myrha, styrax s vůní kakaa, ambra a další pryskyřice. Příslušníci kmene jsou během divokého tance opásáni koženými bederními rouškami a místo masek mají obličeje nalíčené rýžovým pudrem. Kdyby byla součástí zvonkové neexportní řady, okamžitě si ji koupím, protože je z loňské pětice asi nejpovedenější a nejzajímavější, ale takto se mi cena za ní ve zlatém flakonu zdá absolutně přešvihnutá.