Dzhari Phaedon

Tmavě hnědočervená, vlhká hlína - spíš rašelina (to bude ta terakota) nasáklá těžkým červeným vínem, kořenitým a polosladkým. Zajímavé, ale poměrně divoké. Přidávají se sušené datle, sladké, lepkavé, hutné, dužnaté. V té chvíli už je vůně nositelná docela dobře, byť zůstává dost atypická (což je jí ale ze studijního hlediska výrazně ku cti). Nastupuje dřevo, provlhlé a mírně zetlelé, ale voní sladce a těžce, hutně. Tuto podobu si Dzhari uchová delší dobu, než se v samotném finále objeví ještě medově hladký kašmeran. Celkově to působí poměrně exoticky, jako obrázek rovníkové krajiny, pusté a plné vrstvených skalních útvarů v barvách vínové, purpurové, hnědé, červené - stejně jako země a obloha. Tak nevím, kde mají nějaký horký vítr z pouště...

Oficiální stránky sice tvrdí, že vůně byla pojmenovaná po větru, vanoucím z Libyjské pouště, ale tentokrát nevím, jestli tomu mám věřit. Osobně jsem tedy v souvislosti s touhle pouští slyšela o jediném suchém horkém větru, jenže ten se nazývá Ghibli, hm. No ono je to vcelku jedno. Každopádně tentokrát mohu s potěšením oznámit, že to je poprvé, kdy se můžete spolehnout i na samotný popis vůně. Sedí to téměř to puntíku.

Vážně je to trh se sladkými sušenými datlemi, těžkým kořeněným červeným vínem a lékořicovými pendreky kdesi v pouštním městě. Země tu je opravdu vyprahlá skrz na skrz a najdete tu i ten horký písečný vítr, který ošlehává dřevěné stánky jednotlivých trhovců (cedr). Nic víc, nic míň. Z těch původních Phaedonů je tato rozhodně nejlepší ve všech směrech a na toaletku má naprosto úžasnou výdrž.