Encens & Bubblegum Etat Libre d'Orange

... a pak mu napsala, že zdrhá, protože má chuť udělat nějaký nesmysl - a u toho on nemusí být. On se jí zeptal, jestli by mu nemohla říct, co má v plánu, aby o tom nemusel přemýšlet, ona odepsala: "Už tady nejsem!", on chtěl napsat, že je, když mu odepisuje, že není, ale věděl, že logické argumenty na ni nemají žádný vliv...

... a tak zdrhala, myslela na to, že mu nemůže říct, co má v hlavě, protože to mu, kejn ejnhóre, už dávno neříká, že jediné, co jí teď pluje hlavou, je ošklivá myšlenka, že ona udělá něco /všechno!/, aby on jednou alespoň na minutu hluboce litoval, že s ní není, že Měsíc už svítí pro každýho zvlášť... Na tohle myslela, když si oblékala bílou košili, kterou nechala hluboce rozepnutou, aby byla vidět piha ve tvaru srdce pod klíční kostí, na tohle myslela, když si prsty urovnávala neuspořádané prameny vlasů, zatímco dělala tak velké bubliny z ovocné žvýkačky, že v zrcadle viděla, jak poloprůhledná žvýkačková duše zakrývá její celou tvář až k podmračenému obočí. S povzdechnutím bublinu nemilosrdně zlikvidovala, rty, z nichž ten horní od rána zdobila tržná rána, přetřela rtěnkou, co voní po malinách, ze stolu sebrala fotoaparát a vypadla ven, kde už stál starý Ford s otevřenými dveřmi, z nichž se ve vzájemné harmonii linuly a vinuly cigaretový kouř a hlas Amy Winehouse, nastoupila dovnitř, zabouchla dveře, nadechla se zhluboka té nálady, bylo to jednoduché a neokázalé a snad trochu banální, ale bylo to opravdové, byl to život, nedokonalej a otlučenej, ale byl její, žádné "kdyby" a "až". Žádné sliby. Žádná sladká slova. Ne. Vůně žvýkačky a cigaretového kouře a odřených sedaček a jeho mýdla a její růže na rty, it´s only life after all.