Ex Voto WienerBlut

Čerstvá jedlová pryskyřice zakrytá postupně závojem ze chladného kouřového kadidla. Po rozvonění ještě dřevěný mobiliář ze starého kostela a trocha sladkého pepřového prachu vířící ve slunečním paprsku.

Ex Voto vnímám velmi podobně jako Privé Bois d'Encens (Armani): jako staré lakované dřevo, sladké po římském heřmánku a nasáklé sametovým kadidlovým kouřem se zemitým podtónem, které vzdáleně připomíná nesladký myrhový střed Colonia Mirra (Acqua di Parma). Závěr tvoří nahořklá ambra. Je to vůně barokní sakristie, v níž se po staletí na dřevěné kredenci připravovala kadidelnice k obřadům.

Ano, tohle je malý venkovský kamenný kostelík s oltářem a lavicemi z navoskovaného dřeva. Vstoupíte do něj osvěženi sprškou růžového pepře a citrusově pryskyřičnatého mastixu, abyste uvnitř zhluboka nasáli zemitě peprnou vůni guajakového dřeva a vyhaslého studeného kadidla, jíž je vnitřní prostor prosycen, zatímco vás na tvářích šimrají paprsky slunce pronikající dovnitř skrze vysoká klenutá okna.

„Uprostřed ticha posvátných kamenných zdí a naleštěné mramorové podlahy se mihotají světla oltářních svící a kolem se šíří vůně vosku, popela a chladného kadidla.“ Těmito slovy je nám představována vůně značky WienerBlut – Ex Voto.

„Ex voto“ je latinský výraz. Je odvozený ze slovesa „vovere“, které znamená „slíbit Bohu“ či „přednést Bohu modlitbu se závazkem“. Do češtiny tento termín překládáme jako „podle slibu“ nebo „dle veřejného příslibu“ a používá se i jako označení objektu obětovaného darem Bohu či božstvu. Votivní dary (sochy, obrazy, svíce…) bývají často umisťovány do sakrálních prostorů, kde věřící vyprošují milosti, a nejsou určeny jen pro toho, kdo obdržel pomoc na základě slibu, ale jsou svědectvím pozdějším návštěvníkům svatyní o přijaté pomoci. Tradici ukládání těchto darů do chrámů lze vysledovat již do starověkého Egypta.

Samotný výraz Ex Voto i složení vůně napovídá, jak bude parfém vonět. Vůně je to dřevitá a je jen veliké zjednodušení říci, že voní lakovaným dřevem, kadidlem a kořením.

Vstoupíte s ní do čistého venkovského kostelíku, kde vás ovane jemná vůně kadidla. Vaše kroky se rozlehnou prázdným prostorem a jejich ozvěna jen umocní posvátné ticho, které se po jejich doznění rozhostí. Usedáte do jedné z lavic, lak na ní je léty používání místy úplně ohlazený. Prstem přejíždíte po jednom ze suků ve dřevě a uvědomíte si, že jste mimoděk vybral své staré místo. Je to už tak dávno. Slunce přes vitrážová okna prozařuje světlý prostor. V paprscích proti světlu se vznáší prach, který asi přinesl vánek z louky za kostelem. Drobné částečky vypadají jako ze zlata a jejich víření vám poskytne to, co jste tu přišel hledat. Jste zase zpět, jste doma.