Freedom Franck Boclet

Na tom, kde se ti dva potkali, nezáleží.

Ona měla na hlavě kulicha, přes něj sluchátka, celej svět jí byl ukradenej.

A pak najednou stál proti ní, ona k němu vzhlédla, protože seděla, on se usmál, ona ne, protože s usmíváním to má asi jako Wednesday Addams, prostě se do toho nepouští, on lehce kývnul hlavou, ona protočila oči, sundala sluchátka, on pozdravil a zeptal se, jestli by mu mohla říct, kde ta sluchátka koupila, on je nikde nemůže sehnat, ale chtěl by je, protože mají boží zvuk. Takhle to řekl - boží zvuk. No to ona říká taky! Takže mu to prozradila. A pár dalších věcí. On jí taky. Za pár dní toho věděla spousty. I to, čím on voní.

Freedom.

Boclet.

A ona už teď taky ví, jak voní svoboda.

Sladce.

Opojně.

Kvalitní alkohol, jen jemná stopa, nic ostrého, samá něžnost a měkkost, hřejivo, vše vláčné a houpavé, všechno můžeš a všechno chceš, do toho naovocnělá sladkost exotických květin i ovoce, jen jemně, decentně, přesto znatelně, empire state of mind, stébla trávy, sladká ostřice, po jejímž stéble přejdeš jako po mostě, stačí jen chtít...

Paradox.

Mužná sladkost.

Řeknu vám, jaký ji unese - /a napíšu to přesně tak, jak mi to mysl servíruje/ - velkej, tichej, hlubokej, s modrošedejma očima, co okolo tebe projde vždycky tak, aby se alespoň milimetrem čtverečním své kůže dotknul té tvé - na okamžik, na vteřinu, pro tu statickou elektřinu, pro ten zpomalený nádech, když...

... nesouvisí to s textem, ale - i ptáci v kleci mohou zpívat o svobodě... Nebo se pletu...?