Hollyrose Room 1015

... between romanticism and decadence...

Hollyrose má být určitou "poctou" americkým teenage groupies sedmdesátých let, v jejichž čele se skvěly Anita Pallenberg, Bebe Buell a Pamela Des Barres. To jsou ty holky, které si svého času pouštěli do života a do postele Keith Richards, Steven Tyler /Bebe je matkou jeho dcery Liv/, Jimmy Page, Mick Jagger, Alice Cooper, Robert Plant, Iggy Pop… /Mimochodem, nelze nevzpomenout knihu I'm with the Band: Confessions of a Groupie z roku 1987, v níž Pam Des Barres podrobně popisuje své zkušenosti na scéně rockové hudby v Los Angeles 60. a 70. let./ To jsou ony. Holy Roses. Svaté růže. Ironie, samozřejmě, pardon...

A tahle vůně je...
Jako Sunset Boulevard v noci...
Imagine...
Opilé holky v obnošených ramoneskách přímo na nahém těle, jejich klíční kosti a spánky voní po růžovém oleji z Little Mumbai, kam chodí s majitelem diskutovat o samsáře, karmě a o všem, co učí Baba. /"How soon will I be holy? How much will this cost, guru?"/ Černé oční linky ve dvou vrstvách, první v temném kajalu, druhá navlhčenou špičkou odoutnalé santalové tyčinky, místo očních stínů sněžný prach. A někde nad ránem špetka ostýchavé cesmínové něhy.

Room 1015 se nám snaží vštípit představu, že tahle vůně je romantická, něžná, zároveň nespoutaná, odvážná a lehce dekadentní, inspirativní, wild & free. A já bych řekla, že je...

Naivní. Není v ní žádné "zítra". Now is forever. Hutný růžový olej, lehce mastný kajal, prach z vonných tyčinek, ramonesky tisíckrát polité vodkou i šampaňským, tisíckrát pohozené v prachu backstage. A občas záblesk skrývané nevinnosti, pylově cesmínový pudr. Takže vlastně... Všechno je tak, jak má být...

Vůně pomíjivosti.
Marnotratná.
Pozlátková.
Ve stylu "... this is not Hollywood, this is LA".