Library Collection Opus VII Amouage

První hodinu a půl cítím různorodou syrovou naťovou zeleninu, byliny a kedlubnu krájené do salátů a polévek, galbanum tu s ostatními ingrediencemi zdařile evokuje letně vegetariánovu zahrádku...nu což, Chanel devatenáctka začíná taky zeleně, ale proti tomuto je No19 cukrové lízátko. Začíná to dřevnatět až po drahné chvíli (cirka 2 hodiny) muškátový oříšek a babiččin kořenkový sekretářík (okořeněná kedlubna je náhle pikantní))), vůně začíná hřát a jen mírně kouřovatět a objevuje se krásně uhlazený civilizovaný oud, který se mi finálně na tom všem líbí. Výdrž excelentní.

Indický krámek s kořením, za který by se nemusel stydět sám Lutens, to bylo první, co mě napadlo, ihned po nástřiku. Uvnitř najdeme hořké zelené galbanum, štiplavý kardamom, špetku pikantně nasládlého růžového pepře, suchý muškátový oříšek, seno a především spoustu kopru.

Takhle zelenou vůni opravdu potkáte málokdy a člověka opravdu zarazí, jestli se s tou černou barvou flakonu nespletli, stačí však chvilku vydržet a temnější orientální tvář vůně se projeví v plné parádě. Přestavuje jí kouřový živočišný oud a drhnoucí kůže spolu se zemitostí pačuli, která tentokrát hází i tóny „prachového“ kakaa. Vše nám prohřívá hořkoslaná ambergris.

Pokud jde o tu dřevitou část vůně, dominantní je samozřejmě agarwood. Teprve v základu jej uhladí trocha mléčného santalu, což je jediný nasládlý tón v celé vůni, dá-li se to tak vůbec nazvat. Ovšem i ten vzápětí mizí pod novým přívalem dalších kouřových pryskyřic a sušené hořké zeleně, poprášené „pudrovým“, lehce drhnoucím pižmem. No je pravda, že oficiálně jsou sice všechny opusové vůně vedené jako unisex, ale tohle je maskulinní, jen to fikne.