Marlowe Jardins d'Ecrivains

Vůně přes čtyři sta let starých buřičských spisů Christophera Marlowea? Úvod obstarávají hořké byliny položené na suchém dřevě a zalité květinově nasládlou hřejivou pryskyřicí. Hořkost s časem odeznívá a pryskyřice se vpíjí do dřeva, zůstává jen dřevo uhlazené tuberózou, kterému kouřová myrha propůjčuje starobylý sklepní podtón. V této podobě vůně vydrží v podstatně až do konce, který nastane po více než 10 hodinách. Není to špatná vůně, ale k nošení mě neláká.

Počáteční pepřová svěžest s neurčitou ovocnou stopou a kapkou likéru působí hladce, teple až balzamicky. Nasládlý ovocný tón poté zesílí a záhy se k němu připojí tuberóza, taková plochá a neživá. Celé toto sladké ovocně–květinové spojení vyznívá velmi uměle a synteticky a celou kompozici vnímám jako docela otravnou a navíc (bohužel) s dobrou výdrží…, takže udává charakter vůně, která v průběhu času neprodělává velké změny. Občas ji zastíní dřevitě pryskyřičnatá „prašnost“, ale to ji už nezachrání, onen nasládlý umělý tón je stále přítomný. Pod tím vším se ukrývá pižmo, které ke konci odhaluje svoji vodnatost okořeněnou pepřovou sprškou.

Zkoušela jsem ji třikrát a s každou další zkouškou přicházela o body, za mě zklamání a palec dolů.