Olibanum Profumum Roma

pryskyřičná dřevitá vůně, studená až chladivá. postupně se rozehřívá a sládne,
kadidlo a spousta jehličí... borový les, který vyrostl v rozvalinách kamenného kostela. asi tam mezi kamennými kvádry prorůstají nesměle i nějaké lesní květy, možná tam kvete borůvčí a maliní, do spadaného jehličí občas zasvítí slunce
krásná, ale řekla bych dost pánská vůně.

Po borovicové pryskyřici se objevilo svíravé dřevo s tónem vlhkých oříšků – skoro stejných jako v Encre Noire à L'Extrême – a až do konce zůstalo nezměněné. Přesně tato oříšková podoba kadidla, která neodpovídá žádnému mně známému kadidlu, mě odradila od Encre Noire à L'Extrême, přestože se v něm vykytovala jen chvíli. Tady ji cítím celou dobu…

Ano, je to kostelní kadidlovka a velmi povedená. Je to typický kamený kostelík s jehličnatém lese (jedlová pryskyřice s cedrem). Kadidlo v něm je zpočátku studené, potom vlažné, až později jej zahřeje (znovu nezbytná) sladce dřevitá myrha. Od ostatních kadidlovek se však odlišuje téměř nesladkým (pro značku rovněž nepostradatelným) pomerančovým květem, který se přidá po rozvonění a přináší do kostela skrz okna sluneční jas a svěžest ranního vánku, jak už trefne vystihla v recenzi barbucha.

Nádherná! Jako když vlezu do kostela.
Ale není to kostel ponurej, střídmě protestantskej. Je to barokní chrám, kde se sluneční paprsky linou skrz barevná okna, a v těch paprscích ještě vidíme proužky kouře z kadidelnice, z níž libě rozvání sladký kadidlo s myrhou...