Passport Amour CRA-YON

... nechápu...
... nechápu, že o mě máš někdy strach, když se neozvu...
... dojde mi to až v té minutě, v té vteřině, kdy se nozýváš ty...
... a pak z temnoty vyplave otázka - co když je to opravdové?

Ty lišky, které vídáš po nocích.

Kuny, které odnášejí nočním zámečníkům patentní klíče od tvého bytu, aby k nim na počkání vyrobil duplikáty.

Že když nezavoláš, tak je to proto, že chceš přemýšet nad Pobřežím.

Co když je to pravda?

Všechny ty noci, naše noci, které já vidím jako temné labyrinty, jimiž se v ozvěně zvonících tramvají, podchodů a výtahů ozvěnou vrací a ztrácí tvůj hlas...

Ty to nevíš, ale tyhle noci voní hluboce, nekonečně hluboce po růžích Ruby Red, které se pod Měsícem, který svítí pro každého zvlášť, černavě leskou, jejich vůně se pryskyřičně táhne za našimi slovy jako nohsled, bereme si tu vůni s sebou domů, do postele, nemělo by to tak být, ale je, před modravým světlem zapnuté televize sládne a hořkne a usychá, mění se v Salome, které císař přislíbil království půl...

Ne, není to pravda.

Jako není pravda tahle vůně.

Temné růže nemohou být éterické a pryskyřičná tma nesmí být lehká jako noční vzduch. Jenže tyhle růže takové jsou a kořenité pačuli zrovna tak, ano, je to hezké, hezké je to, ale není to doopravdy, víš...