Vanille de Tahiti Perris Monte Carlo

...alkoholově dezertní vanilka, jako nějaký vanilkový zákusek, už to mám - zmrzlina flambovaná jí samou zvláčnělém listovém těstě, zakápnutá pikaem.
(uf, to je věta!, na jedno, dvě nadechnutí v pár vteřinách recenzička)
Intenzita ale velmi rychle slábne, zrovna tak, jak tající vanilkovo smetanové gelato na teplých crepes,
a ke vší smůle(pro mě:"Ó, ty hrůzo!") se přidává zeleno z banánovýho ylangu a santalu, a
už je to "jen" zmrzkou omatlanej ylangovej santalovej špalek.
Škoda.
Začátek byl skvostnej...
(hm, ale co chci, že jo. Vanilka z Tahiti, takže vůně na bílej písek u světlounce tyrkysového moře. Čili plážovka. Nic pro mě)

Ambrová vanilka, která hřeje jako plyšový kožíšek. A to přesto, že je v ambře rozpuštěná esence z tropického ylang ylangu z Nosy Be a semišová champaka. Právě ten květinový tón dělá vanilku zajímavější a méně gurmánskou a vlastně i ta vanilka je tu spíš jako kvetoucí orchidej než vanilkový lusk. A nakonec i ten krásný kořenitý santal a pudrové pižmo přispějí k výjimečnosti této neobyčené vanilky.

Tahitská vanilka se vyznačuje intenzivní vůní s tóny švestkových povidel a kromě vanilinu obsahuje i známý heliotropin, zodpovědný za její zkaramelizovanou sladkost. A vše do puntíku zde najdete v podobě našlehaného vanilkového dezertu, zlehka pokropeném citrusovou šťávou z magnólie a přelitém horkým banánovým krémem a poprášený bílým pižmem. Takhle nějak jsem si v duchu před 6 lety představovala, že by mohl vonět původně avizovaný a nakonec nerealizovaný Shalimar z řady Ode à la Vanille, kdyby se do jeho základu použilo jeho kadidlo místo balzamické ambry se santalem.