XJ 1861 Zefiro Xerjoff

Patří k dvojici vůní, které doplnily původní 1861 (ta nově získala dovětek Rennaisance), oslavující 150. výročí sjednocení Itálie a vytvořili. Konkrétně Zefiro má být věnovaná věčnému Římu, zejména v době barokní alchymie. A musím říct, že je to pocta více než důstojná.

Spojuje v sobě totiž bílé víno, kořeněné čerstvým kardamomem s nazelenalými podtóny, které pomocí pryskyřičnatých tónů a pečených švestek (davana?) proměníme v lahodnou medovinu. A teď nemyslím med jako třeba v Eau de Hongrie, ale opravdu to pití, kdo jste ji měl někdy příležitost ochutnat.

Po rozvonění se vedle džbánku s tímhle mokem objeví i váza s výstavním skořicovým karafiátem a kosatcem. Ten je zajímavý tím, že budí zdánlivý dojem křehkosti, voní jemně pudrově, brzy však odhalíte, že má velmi podobnou sílu tak, jak je tomu u Xerjoffu dobrým zvykem.

Osobně bych ho snesla víc jako v Ibitiře, nicméně vůně má tématizovat především alchimii, takže nakonec kosatec musí ustoupit teplému kadidlu, zahřívanému ambrou a dřevem, které zase na druhou stranu krásně podtrhne jemnou kořenitost skořicového karafiátu a vytvoří z vůně nádhernou sametovou orientálku. Tohle se teda ve srovnání s původní 1861 sakra povedlo.