Ventilovacie vlakno

dakujem. naozaj mi pomaha, ze to mozem dostat von a necitim sa pritom sama.

Taky myslím, i když ty nejdůležitější kroky člověk musí udělat sám, tak asi fakt platí, že sdílená starost, poloviční starost.

Mně trochu vrtá hlavou, jaká je v tomto příběhu role otce. Nedokázal by se tě zastat nebo ti s matkou pomoct? I když jsi dospělá, přece jen jsi pořád jeho dítě.

Snadné to nebude. I mnohem normálnější matka by nenesla dobře, že k potomkovi najednou nesmí volně chodit, pokud to tak dříve bylo zavedeno. I kdyby jí to potomek řekl sebemírumilovněji, výsledek se moc neliší od reakce na výměnu zámků. Tuhle zkušenost mi asi leckdo může potvrdit. Ve vaší konstelaci to asi bude hodně třaskavé. Drž se.

Myslím, že je to moc dobrej nápad, dát to matce písemně. I když, jak už bylo řečeno, se dá očekávat kdejaká reakce... tak mít to černý na bílým je dobrý pro obě strany, a pro tebe zvlášť - když to budeš psát, bude to pěkná terapie, a taky úleva.

uloha otca: chudak si toho uziva s matkou tiez dost, pretoze ona je nim doslova posadnuta (to su afekty v zmysle "len nech si ide prec" vs "ale keby sa on chcel vratit, dvere ma otvorene"). on si otec priznal chybu v tom, ze nas (deti) v tom nechal plavat tak dlho a matkino spravanie toleroval priserne dlho. uznavam, ze zcasti som ho brzdila aj ja, lebo som mala kvoli mame vycitky, neskor sme zacali fungovat v tom modeli "ja to predsa zvladnem", ktory som po case zvladat prestala. napriek tomu, ze sme mali vzdy velmi dobre vztahy (co matku strasne stvalo, lebo "ty ho mas radsej ako mna, ze?" + scena), posledne mesiace som sa dost izolovala aj od neho - jednak kvoli matkinym afektom, druhak preto, lebo sa mi od neho nedostalo podpory pri konfliktoch so sestrou - napr. zmizli mi peniaze, sestra to poprela, jeho reakcia "neviem, co sa stalo, nebol som pri tom". aha, takze si asi vymyslam. situacia sa v obmenach opakovala, riesenie neprichadzalo, az som sa naozaj uzavrela do seba, lebo som mu evidentne ukradnuta. on bol ta blizka osoba, ktoru som poprosila o pomoc, ze to nezvladam a som unavena a citim sa naozaj velmi zle, jeho reakcia bola plna vycitiek, ako som sa zmenila a "to predsa zvladnes", co mi dost pritazilo.

Ty poslední tři řádky - trochu jsem si to myslela, když jsi o tom tady psala. 

Ale tak sama jsi už ušla pořádný kus cesty. Teď si musíš chvíli odpočinout, nabrat novou sílu a pak možná dokážeš udělat poslední krok a tuto kapitolu uzavřít a jít dál. Výměna zámku je dobrý nápad. Možná bych si pořídila i nové telefonní číslo a toto staré nechala výhradně pro rodinu - v nějakém starším telefonu a s vypnutým zvoněním někde ve skříni.

musi byt hrozne tizivy nemit opravdu nikoho, na koho se da spolehnout... na otce bych se asi nezlobila, musi mit nejake svoje vlastni prapodivny osobni nastaveni, kdyz to s matkou tak dlouho vydrzel a jak rikas nechal v tom i deti... proste mu na tom muselo leccos i vyhovovat. takze slaboch. achjo. myslim na tebe

Víš, připustit si, že jeden potomek je "červivé jablko", je pro rodiče to nejtěžší. A přiznat si svůj podíl viny. Otec je slaboch, je pro něj snazší před problémem zavřít oči. I proto se snaží zlehčit tvé problémy. Ale věřím, že tohle se dá překonat a jednou třeba zas najdeš cestu aspoň k němu.

tak ja si myslim to stejny, akorat pro koho je ta myslenka tezko stravitelna musi si k tomu dojit postupne. ten rez imho ale potreba udelat razne a naraz to ano, jinak toho dotycna akorat zas vyuzije:-(

zaroven si uvedomuju jak musi byt tezky takhle strizlive nahlizet na vlastni matku, pokud clovek nechova v lasce a ucte sam sebe...

matka uz otcom nemanipuluje, ona ho skor strasne ohovara absolutne pred kazdym a otec je natolko inteligentny/naivny/hlupy, ze si to necha, resp. "a to mam teraz za kazdym chodit a vysvetlovat, co sa stalo?" on je v tomto dost nad vecou, velmi pokojny, extremne trpezlivy, povedala by som. tiez na tom bol zle, ale dal sa pekne dokopy. vo vseobecnosti mam ale pocit, ze som z rodicov podedila to najhorsie: od otca uzavretost, introvertnost, "diplomaciu"; od matky schopnost pretvarovat sa - u mna (nastastie) v zmysle "som v pohode, to zvladnem".

nie je to zasa taka katastrofa: sadnut si s otcom a porozpravat sa da kedykolvek (ostatne, sam ma k tomu vyzyva), ale citim sa nim sklamana a ukrivdena, takze som sa teraz stiahla do seba. sama uznavam, ze je to so mnou teraz tazke, lebo som precitlivela a vztahovacna.

suhlasim. po odchode otca sa matkine "utoky" na jeho osobu casom obmedzili len na stalking a ohovaranie, od osobnych konfrotacii upustila casom uplne (sms neratam). o to silnejsie udreli na mna, cele sa to prenieslo na moju osobu a ja, vo svojej naivite a snahe pomoct, som sa este vratila domov, ze pomozem, co bol velmi zly krok - ale ako pise viktorka_od splavu, s vlastnou matkou je tazke, skoro to u mna vyzera na nejaku formu stokholmskeho syndromu.

super, to je dobré, že mamu pozná, drž sa jeho rád a pri akomkoľvek skomplikovní sa situácie sa poraď, čo ďalej.

"protože když zjistí, že "stav, aky fungoval doteraz, jednoducho konci" tak je dost možné, že začne dělat hrozný peklo protože už nebude mít co ztratit"

to je takmer isté a vtedy príde tá žaloba na stalking, no.

popravdě si neumím představit, že by kdokoliv žaloval vlastní matku a to ani kdyby si to zasloužila. zas buďme trochu realisti

přesně, mně teda taky přijde, že tohle se snáz řekne, než udělá