Moje tchýně takhle kritizuje svoji dceru, je mi jí fakt líto. Komentuje každé kilo, které přibere, zatímco mě chválí, ne teda před ní naštěstí (švagrová je stejně stará a postavou stejná, možná štíhlejší než já). 
Netuším teda co říká o mě, když u toho nejsem, muhehe.
Tyto narážky na mé tvarobití měla v pubertě i moje maminka, než jsem ji ve svých asi tak sedmnácti uzemnila výrokem, že tu p*del jak štýrský valach mám vlastně po ní! A je to pravda 
já tomu teď moc nerozumím, jak to myslíte. Co v nich není dobrýho, i když se to nezdá? Tak snad maj lidi i jiný vlastnosti neodvislý od tělesný výšky, ne?
no asi takhle: já mám malý chlapy taky ráda, líbí se mi, jsou fajn... ale radši bych už žádnýho nechtěla poznat příliš zblízka, protože i ten, který se zpočátku zdál úplně v pohodě, v pohodě nebyl. samozřejmě že mají vlastnosti uplně stejný jako ostatní ať jsou narostlí jakkoliv, jen se u nich prostě přidává ke všem drobným ústrkům se kterýma musí každej odmala bojovat ještě tohle. a pro vývoj mužského ega to nebude dobrý.
ti hodně vysocí zas nahlíží na svět úplně jinak. já su fakt poměrně sociálně tupá, takže pro mě to byl docela objev (ne na jednom exempláři, na několika)
no a ve zpětném pohledu, byť se to zdá nehezký a neromantický a nekorektní bych víc uvažovala o genetickém základu, který vybírám pro své potomstvo. blbý, co?:-)
no já myslím, že najít chlapa, kterej by celkově vyhovoval, je už tak dost náročný, tak bych to ještě tímhle fakt už nekomplikovala. Ale mně se teda zas moc nelíběj ty fakt vysoký. Záleží teda asi i, o jaký výšce mluvíme a na celkový stavbě těla, můj protějšek má tak 175 (tvrdí on teda :-D), já 163 a fakt si nestěžuju, unese mě s přehledem atd. Negativní vlastnosti, co má, teda nevyplývaj z toho, že by se cejtil malej (a známe se fakt dlouho.)
175 je uplně akorát:-)
no tak já jsem mu na jednom z prvních rande asi po litru vína tvrdila, že jsme asi tak stejně velký...
:-))))
no já se teď doma nějak nechytám se svou skálopevnou jistotou, že su normálně narostlá (167), prej su prcek:P
jinak teda fakt nemám žádnej vnitřní problém s jakoukoliv odchylkou co se týká tělesna nebo třeba věku, zalíbí se mi a se třeba i zamiluju do malýho, velkýho, tlustýho, tenkýho, staršího.. chi asi jen výrazně mladšího jsem zatím nezkusila:P jen z toho čistě praktickýho hlediska, když trochu bilancuju a jak se u sousedů tudle rozjela diskuse třeba i o tom věkovým rozdílu a z toho plynoucích následků do budoucna - tak pro založení rodiny a plánování taknějak nafurt (samozřejmě to se snadno změní, ale člověk do toho jde s tím že to je nafurt) bych se orientovala na protějšek bez výrazných anomálií.
Ale totiž:
mám kamaráda, kterej je fakt vysokej a celkově velkej, má tak 190? A vzal si holku cizinku, která má s bídou něco málo přes 150. Ona má i malinký rodiče, maminku i tatínka, myslím fakt jsou oba menší než já. I bráchu má malýho, znám je všechny osobně. Velká láska, a když se jim narodil chlapeček, tak ten kamarád začal najednou strašně řešit, jestli náhodou nebude malej po nich. Ta kamarádka to fakt obrečela, říkal to i před ní a mě to fakt přišlo docela sprostý. A i nefér k těm dětem.
Zajímavý teda bylo, že když si její brácha (malej a tlustej) našel ženu (malou a tlustou), tak jejich maminka (malá a tlustá) to strašně řešila, že ta žena je malá a tlustá.
Sranda no, je to fakt těžký někdy.
a s tím věkem - jedna moje známá si v cca 28 vzala za muže pána, co mu v tý době bylo přes 60, budilo to teda docela rozruch a pro dost lidí to bylo nepochopitelný, dneska maj syna asi 8letýho a i když to samozřejmě v okolí vzbuzuje otázku, jak to bude dál, ta známá je šťastná a asi si fakt nemohla pomoct a stálo jí to za to.
no fuj. jako měl to vědět dřív, žejo. asi jako já;-) ne, vážně, samozřejmě nahlas bych to neřekla v žádným případě, neřekla bych/jsem to nikdy nikomu, tu se trochu ehm pod rouškou anonymity (což je samozřejmě pouhá iluze) vodkopávám:-)
v tu chvíli to asi vždycky stojí za to, to je jasný...
Já mám cca o 2cm menšího. Znám ho už třicet let, tak snad to ještě chvíli bude fungovat. On byl ale prý skoro do 16 jeden z nejvyšších, na základce nejvyšší ve třídě, pak teprve ho ostatní přerostli.Takže v tom nejblbějším období nebyl důvod k mindráku. (Traumátka si nese odjinud.) Ale znám i malé Napoleony, u kterých je po pár větách jasné, co si hojí. Na druhou stranu jsem znala kluka, který měl mindrák, ze své výšky (přitom něco přes 190), byl třeba schopen utéct z kina, když se za ním někdo nespokojeně zavrtěl. Ale je jasné, že tam byl prvotní problém asi někde jinde. Snad z toho "vyrostl."
kdyz to je takove zobecnovani. mam kolegu, ktery rozhodne nema vic nez 170 a je to jeden z nejvetsich frajeru, ktere jsem v zivote potkala v tom pozitivnim smyslu. zenu ma krasnou, nejakou manazerku, videla jsem ji tedy jenom na fotce, tak nevim jak je vysoka.
muj muz ma taky tak 173cm a celozivotne dela sport, kde je vyska docela vyhodou. znam ho dobre, chyb ma plno, ale mindraky urcite ne.
jinak pokud je tady nekdo, kdo v puberte netrpel nejakym komplexem nebo ustrkem, at zvedne ruku. jak to clovek zvladne urcite nezavisi od telesne vysky.
Howgh!
Docitam a nemam moc casu projit vsechno co tu padlo, ale četla jsem někdy v minulosti rozhovor s detskym obezitologem Zlatko Marinovem, kde rikal, ze je normalni, ze kluci kolem 15 let maji potrebu se "dojist" rohlikama, ze je to dokonce dulezite, patri to k jejich vyvoji a stabilizaci vahy v dospelosti (uz si presne nepamatuju proc). Takze bych zkusila, at fakt ji poradne hlavni jidla a pokud ma potrebu se dojist, at se doji, ale s mirou a kvalitnich veci. Pridala bych mu bilkoviny, at se zasyti, zeleninu, ovoce, orechy, at si zaplni zaludek. Co ma rad.
Pokud jde o pohyb, tak bych sla cestou neceho kolektivniho (tym, kamaradi), rychlejsiho (at se vybeha), co neni tak orientovane na uspech jako treba fotbal. Znama si chvali floorball, jini znami zase rugby. Vzdycky taky zalezi na trenerovi, jakou dokaze dat klukum motivaci.
Pokud se nerad hybe sam od sebe, tak sam se asi na posilko, trx nedokope. Ja byla stejna. Oplacany pubertak, ktery neudelal sam od sebe krok, ale kamaradky me dokazaly nadchnout. Jedla jsem na co jsem prisla, jidelnicek (vlastne i pohyb) jsem upravila, kdyz jsem si ve 23 letech nasla sportovce, ktery mi dal sanci :). Ted sportuju vic nez on :))) ale ten prvni rok byl pro me teda dost kruty, to muze mit i on krizi, ale pak si telo na pohyb zvykne a potrebuje ho.
díky, jj, mi je jasný že to je normální, akorát tím že mám doma dva takový, tak vidím že druhej nejenže je vysokej, to není tím - prostě má k jídlu takový vlažný vztah. i když sní dost a pojídá taky ledacos tak prostě nemá v sobě tu pažravost, tu lačnost po jídle teďhned! jinak to vidím stejně
s těmi kolektivními sporty je právě potíž že se o to snažím od školky, a prostě ho nic tak nechytlo, doteď:-( ale knedla právě není, on má spoustu energie a hýbal by se docela ochotně, akorát samozřejmě uplně sám od sebe od toho kompu nevstane. to je prokletí dnešní doby, za mýho mládí pokud jsem neměla co číst, tak jsem šla ven páč doma nebylo co dělat:-)
tak, teď budu doufat, že si najde sportovkyni;-)
Ketodieta je super, to že kolem pekařství musím sprintovat to jenom zlepšuje!
Já bych to bez pečiva nezvládla, máte můj obdiv
Ketodietu držím týden. Taky jsem byla závislá na pečivu. Bála jsem se, že nevydržím ani dva dny. A je to v pohodě. Nemám vůbec chutě. Nevěřila bych tomu. Jen mám trochu problém sníst tolik kalorií, kolik mám. Jím strašně moc.
