Omfg

Garfie Já myslím, že u Japonců to funguje, protože jsou klidní, žádní rapli a přitom důslední a každej zvlášť má ohromnou sebedisciplínu. Naši nás vedli, že se věci mají řešit v klidu a když něco bylo, tak zakázali třeba televizi a teď oceňuji, že si ji taky nepustili. 

KanJežiš, si to uplně představuji, jak máte zákaz televize a oni si to pustí. No to by bylo blbý. Já moc nevím, jaké jsme měli zákazy, s disciplínou měly problémy sestry, myslím, že měly nějaké zarachy nebo jim máma něco zatrhla...ale většinou byl hroznej, ale hroznej vyrvál, prostě člověk věděl, že doma bude problém a nechtěl ho zažít....Ale to fakt mluvim o nějakejch teenagerovskejch letech, kdy máš telecí nápady a ruzně vymýšlíš, mě to právě dost často zastavilo, že jsem si představila, co nastane doma:-D. Nevím, jak se tohle dá řešit doma, on ne každej patnáctiletej si nechá vysvětlit, že si má přece najít lepší partu nebo radši tráví čas s rodiči, prostě ho to láká no, ty zakázaný věci:-D

Garfie myslim, ze jsem mu rekla neco ve smyslu, at se stara o sebe, ze kdyz nedokaze zacit u sebe a mlcet, at to nechce po batoleti. Kdyz mi pak zacal nadavat, at drzim hubu, tak jsem ho do onech mist fakt odkazala. Uz to jsou skoro dva roky, moc si to nepamatuju. Stejne tak jsem jednou jecela v tramvaji jeste jako tehotna na dedka, co se pokusil preklopit kocarek s novorozencem, ktereho narychlo jeho mama chytala, aby fakt z toho kocaru nevypadl. Protoze dedek chtel zustat stat na miste pro kocarky a nastvalo ho, ze mu tam ta zenska strka ten kocar. Jinak jsem ale mirna a nikomu nenadavam

Garfie na to jak mého muže vytočí, že nemůže najít nůžky, dovede tyhle hraniční situace s agresivními jedinci řešit hodně na pána. Říkal, že když byli mladší tak se kvůli kamarádovi míšenci, do kterého pořád někdo najížděli, občas i poprali.

 Ale teď už tu situaci spíš uzemní, agresora vezme kolem ramen a odvede pryč. Nejspíš si tu deeskalaci natrénoval, když dělal na lince důvěry a musel toho volajícího udržet na telefonu, dokud se neuvolní psycholog. 

Já spíš odcházím sama, pokud je to možný a ucim to i dcery. 

Jinak já jsem kdysi doma spíš brečela a teď se místo breku ohradim. Jedna by řekla, že to bude lepší, ale když jsem se kdysi rozbrečela, muž šel do sebe a byl hodně dlouho klid. Teď se ohradim a on začne s pasivní agresí. Tak nevím no, asi budu brečet zas, je to v tom mém vztahu nějaké funkčnější.

V práci jsem brečela před lidma asi 2x a byla to vždy už nějakým způsobem poslední kapka, dnes vím, že mám taky radši odejít (z té práce úplně teda).

Karja tak tohle já vůbec neznám, my byly vlastně strašně hodný Byly jsme teda drzý jak vopice, známky nosily různý, ale žádný velký průšvihy nebyly. Zakázaná televize byl teda běžný trest, ale zaracha jsem neměla nikdy ani ségra.

continuity No fakt je, že ten pláč na muže působí, je to jak z nějakýho prvorepublikovýho filmu!

V práci jsem nebrečela nikdy, ale teda dcera už mě rozplakala...

Garfie no některé atavizmy asi ani feminismus nevymytil.

Anema no ten cas na to je zasadni, nastesti ho mam dost:-) ucim se fakt hned v pocatku kdyz citim nejakou nepohodu v mezilidske interakci popremyslet co to vlastne citim, ja se musim uplne od zacatku ucit rozeznat, jestli jsem nastvana, mam strach nebo co vlastne. driv jsem na vsechno reagovala placem /zdravim pana continuity :-)) ale moc prinosny to teda, kor v 50, uz neni

viktorka_od splavujá jsem zas neplakala pořád, tak 1-2x ročně třeba. Jinak to, jestli je za tím strach, pocit ponížení nebo co, to buď vím nebo se ptám nějak automaticky. Ten strach je dost častěj spouštěč. 

continuity Když jsem byla malá a bála jsem se, vždycky jsem prý říkala :já se bojím a asi budu plakat, tak můj děda na to odpověděl: musíš si nahlas říkat: Strachu jdi do prdele! :D :D  Jo samý moudra od něj mám, hlavně se z toho nepo...t. A fungují mi, teda pořád z toho cítím toho dědy a jeho jistotu. 

​

Ale myslím, že si v tomto asi neporozumíme, protože stále píšeš o takové běžné situaci jako o vytváření stresu nebo tlaku. A já připomenutí pozdrav, umyj si ruce, rozhlédni se, poděkuj a já nevím co ještě všechno člověk dítěti řekne, nevnímám jako nějaký nátlak, ztrapňování pokud u toho je někdo další atd. Většinou to připomenutí nebo vysvětlení stačí. 

​Málokdy spolu souhlasíme, ale v tomhle bych ti podepsala každý slovo.

barbucha Občas se nám to stane :-D

Evaeva ne, fakt si myslí, že jsou vždycky v nepohodě, protože málo pili. Na synovce to někdy funguje, ale teda jen v trochu zhoršené náladě, v amoku samozřejmě nikdy. Dělá to totiž i ségra. Ale já si myslím, že zabere spíš to, že mají na chvíli pokoj, když se po tom neustálém připomínání konečně napijou . Ale je pravda, že na moje děti zase hodně působí hlad, tak kdo ví....

Jo a nestihla jsem ti napsat ještě dvě věci - to s tou nakažlivostí vzteku je přesně z Počítám do tří, líbilo se mi to. Poslouchám teda jen free verzi, o té placené uvažuju, ale zase s Bartákovou nesouhlasím úplně na 100%, tak nevím, jestli to potřebuju... A druhá věc, naprosto souhlasím s tím, že tresty zabíjejí důvěru. A jedním z mých hlavních výchovných cílů je, abych se o případných průšvizích dozvěděla včas.

 

Já si myslím, že spousta těchto nerváků a choleriků není taková povaha, ale mají to naučené z dětství - za prvé se tak k nim chovali jejich blízcí a autority, za druhé jim samotným tehdy nebylo umožněno ty negativní emoce adekvátně prožít, kolikrát ani zažít. Jo, vidím to taky sama na sobě.

​Prarodiče jak ze strany otce, tak ze strany matky se svých dětí nikdy ani nedotkli. Otcovi rodiče byli sice trochu - po staru - přísnější (děda plukovník ), matka měla naopak celkem volnost (děda pohodář, šílený vynálezce ).

A přitom potom nás, svoje děti, oba dva řezali jak žito, vařečkou, řemenem, fackovali nás, ječeli na nás, netělesný tresty vymejšleli rovněž drakonický... a to se oba živili tvorbou pro děti (ještě lepší jak učitel, ne? ). Nikdy jsem to rodičům neodpustila a dodneška je mi špatně, jen si na to vzpomenu, a když vidím nějaký neurvalý zacházení se slabším, mám velkej problém se ovládnout.

Takže já, jediná ze tří sourozenců mající potomky, jsem svoje děti nikdy neuhodila, a přátelskýmu zacházení, samostatnýmu rozhodování i tomu tady oblíbenýmu respektu se těšily celou dobu. No, tehdy frčel Matějček, i jsem u něj několikrát byla... Zpětně se mi ale zdá, že se nic nemá přehánět. Ale ta zlatá střední cesta se obtížně stanovuje.

Anema já jim dávám pít, když nemůžou přestat brečet, protože na nějaké hluboké dýchání mi zvysoka kašlou

Zaplatit si můžeš klidně jen měsíc, všechno si poslechnout a pak to zase zrušit. Já musím říct, že je mi hodně blízká, hlavně je cítit, že má nejen vzdělání, ale i vlastní zkušenosti, to dělá hodně.

A já taky ve vzteku nekontrolovaně brečím a přijde mi to na veřejnosti úplně nefunkční. Rozbrečela jsem se třeba i u první otázky u státnic, protože se v mojí v podstatě správné odpovědi začal jeden člen komise hodně nespravedlivě rýpat. To mi té komise bylo hodně líto a styděla jsem se hodně. Samozřejmě bych na ně nerada začala ječet, ale chtěla bych umět v takových případech nějak tiše a neviditelně zuřit .

Anema ježiš, ale bylo by to skvělý, kdyby za všechny dětský scény mohla žízeň

Do statistik: já jsem osmdesátkové dítě, s bráchou jsme sem tam dostali na zadek, rukou nebo vařečkou, odhadem párkrát do roka, brácha víc než já, protože byl trochu grázlík a chytil se blbé party. Samozřejmě jsem se výprasku bála, ale zase musím říct, že z toho nemám žádné trauma, protože jsem to vnímala jako spravedlivé - když už jsme dostali, mělo to fakt důvod typu nějaký větší průšvih, vyslovené porušení příkazu. Takže v paměti mi zůstává "dostali jsme jen sem tam, ale ne bezdůvodně - spíš zaslouženě". Příklad, za co se dostalo na zadek: brácha s kámošem, odhadem 8-9 let, házeli přes střechu větší kameny k sousedům do jejich dvora, oni navíc měli na tom dvoře za střechou zaparkované auto (kluci to věděli). Jako zázrakem netrefili žádnou osobu, ale to auto myslím jo...

Někdo /omlouvám se, už nevím kdo/ tu napsal hodně lásky a hranice. To je podle mě nejvýstižnější Ještě bych dodala ten respekt. Souhlasím i s continuity že člověk se snaží, ale stejně chyby napáchá. Asi to ani jinak nejde. Jedeme podle svého názoru, snažíme se vyvarovat chyb našich rodičů, jenže to dítě je někdo úplně jinej než my a vadí mi jiné věci.

A já taky ve vzteku nekontrolovaně brečím a přijde mi to na veřejnosti úplně nefunkční. Rozbrečela jsem se třeba i u první otázky u státnic, protože se v mojí v podstatě správné odpovědi začal jeden člen komise hodně nespravedlivě rýpat. To mi té komise bylo hodně líto a styděla jsem se hodně. Samozřejmě bych na ně nerada začala ječet, ale chtěla bych umět v takových případech nějak tiše a neviditelně zuřit .

​no ale to je presne ono! misto "líto" to je proste potlaceny vztek, a myslim ze se potrebuju naucit proste procitit ten vztek (vyjet samozrejme ne:-) a pak se proste normalne ozvat, ohradit - v pripdech kdy to ma cenu. ale ten plac tam proste vubec neni nutny/nepatri. tohle pochopit mi fakt trvalo 50 let!!:-))