notna Tak každej je jinej. Já třeba v pubertě, když jsem měla průser, tak jsem to chěla máme říct, ale nevěděla jak začít a hlavně najít vhodnou příležitost, takže jsem byla ráda a vyloženě mi spadl kámen ze srdce, když se máma zeptala, jestli mě něco netrápí. No a u mého syna to vůbec nefungovalo, ten si to musel prvně strávit v sobě a i když bylo očividné, že nad něčím přemýšlí, musel se mu dát čas, prostor a potom přišel sám a přišel i když už to nějak dopadlo. Já se vždycky řídila zdravým selským, tady ty druhy výchov, bezstresová, respektující, nevýchova je teda pro mě jedna velká hovadina a hlavně to nikdo nedodržuje úplně, všechno tak na půl.
Omfg
15. prosince 2018 14:31
Anema to co jsi vyjmenovala: pláč, ječení a i to je zuření jsou všechno příklady nezvládnutých emocí. Ono se to často zaměňuje, ale umět tu emocí zvládnout, přesměrovat není to stejné jako ji potlačit.
Třeba v práci mi pomohlo si uvědomit, že když na mě někdo řve, je to velmi často způsobeno tím, že on sám má z něčeho strach.
Mohla bych na něj začít řvát zpět nebo se rozbrečet, ale vcelku to k ničemu pozitivnímu nepovede. Naopak uvědomění si toho, že ten člověk je zmítaný nějakou emocí, kterou nezvládá mi pomůže získat nadhled a přemýšlet o tom jak mu z toho pomoct, protože pak pomůžu i sobě.
Evaeva no vidíš to, u nás ve třinácti návrat domů okýnkem od kotelny po uhlí v pět ráno a tak. Takže to jako musíš uznat že ani pro tu vařečku bys nešla daleko, jen v těch 13 se to už nehodí a použiješ tedy ruku. Já jsem dostala od mámy nafackováno, taky nějaký pozdní příchod alkohol, ono tě to donutí přijít brzo příště:-D To je přesně ten zelený strom života, jak jsi psala a to jsme vlastně taky byly jakoby hodné, co pak mají dělat ti rodiče jejichž děti jedou v drogách, něco co hraničí s trestnou činností, to je prostě konec. Víš co, když potom takovémuhle dítěti nedáš trest, a desetkrát mu promluvíš do duše, tak to potom když si vyžere ty důsledky svého jednání, tak to už může být hodně špatný..... Mně teda ty tresty pomohly trochu srovnat, nevím, co by naši měli dělat jinak, jako jasně nějaká teorie, věnovat se mi, naučit mě jiným koníčkům, ale ono o to třeba to pubertální dítě nestojí, stojí o ty svoje kamarády, své zážitky. Mně ten strach ze situace doma docela brzdil teda:-D
Rozdíl mezi pláčem nebo vztekem je akorát ten,že jedno směřuje dovnitř a druhé ven, ale nezvládnutá emoce je to taky. Kdoví proč se ten vztek považuje za nějaký společenský přijatelnější nebo užitečnější, ale je to v podstatě to samé.
viktorka_od splavu někde jsem četla, že holky ve vzteku brečí, protože smutná holčička je pro okolí přijatelnější než vzteklá. Kluci to mají zase opačně.
Karja jj, to jsou přesně ty důsledky, kdy je jakýkoliv trest mírnější než ten důsledek.
Já jsem už řekla, jak to dělám. Nechám je napsat prohlášení, že ty důsledky mi nebudou vyčítat. Couvaji z toho vždy velmi rychle, pořád doufají, že je před nima nějak ochráníme, ač se u toho často vztekaji.
Anema jo urcite, ale continuity zasadni je v prvni rade vedet co citim - pokud zy s tim nemas zadny problem pak to nepochopis. ve chvili, kdy uz to vim, tak to muzu nejak zvladnout, to neznamena ze si reknu jo hura vztek a zacnu rvat:-))
Karja já v sobě měla nějakou vnitřní brzdu, já si myslím, že danou výchovou, ale nevím samozřejmě. Takže doufám, že kluci jí budou mít taky.
Jinak ja bych rada dodala, ze jsem mela fakt fajn detstvi. Nebylo to tak, ze by nas bili porad, to fakt ne. Hodne se nam venovali, spoustu veci nehrotili. Treba skolu, jak jsou ucitele, brali to dost s nadhledem. Treba znamky. My s brachou byli uplne bezproblemove deti. Usinali jsme sami po vecernicku, na nocnik jsem chodila od ctyr mesicu, v roce a pul jsem mluvila ve vetach. V pohode jsem proplula vyberovou zakladkou, gymplem i vysokou. Cely gympl jsem chodila s jednim klukem a v patek misto diskoteky jsem si radeji doma cetla. Nekourila, neopijela se... Nikdy jsem ani neudelala nejaky prusvih, treba ty zminovane kameny na aute. Takze ono bylo fakt videt, ze to biti a rev byla spis tatova potlacovana frustrace, ktera cas od casu vybouhla. Treba proto, ze jsem nevyndala mycku, kdyz to zrovna chtel. Zaroven mam pocit, ze se to s lety zhorsovalo. Tata se citil v praci hodne zneuznany, my s brachou uz je slepe neposlouchali na slovo... Sice pak uz nas nebil, ale silene rval.
continuity jasně, do určité miry se tomu dá předcházet, ale když už tě ta emoce přemůže, mi přijde její potlačování kontraproduktivní. Teď už jsem ve fázi, že v ideálním případě někam odejdu a tam chvilku brečím. A když to nejde, zakryju si obličej, pustím to a fakt jsem za maximálně půl minuty zase v cajku a naprosto racionální a konstruktivní. Radši bych byla, kdyby se to obešlo bez slz, ale třeba toho taky jednou dosáhnu. Je to fakt úplně stejný, jak kdybych se rozhodla, že nepůjdu čůrat, když se mi zrovna hodně chce. V určitou chvíli už to prostě zastavit nejde.
Evaeva No já si myslím, že ty vnitřní brzdy jsou dány výchovou, prostředím, povahou a ještě x dalšími vlivy:-D. Nemyslím si, že by naše noční výlety způsobili rodiče svou výchovou nebo na nás měli víc působit, a my navíc takhle lotřili skoro všichni v té partě a řekla bych, že rodiče jsme měli hodně hodně ruzní. Kamarádka z party s nejvíc benevolentními rodiči, má ted 15letého syna:-D.
Anema tak pokud to trvá půl minuty, to je asi jine. Když mě jakákoliv emoce ovládne tak brečím hodinu nebo je z toho panicka ataka. Speciálně ten strach někde v lese přesně vím, že musím kočirovat, jinak to nebude dobře.
Reakce na Karja:
Evaeva no vidíš to, u nás ve třinácti návrat domů okýnkem od kotelny po uhlí v pět ráno a tak. Takže to jako musíš uznat že ani pro tu vařečku bys nešla daleko, jen v těch 13 se to už nehodí a použiješ tedy ruku. Já jsem dostala od mámy nafackováno, taky nějaký pozdní příchod alkohol, ono tě to donutí přijít brzo příště:-D To je přesně ten zelený strom života, jak jsi psala a to jsme vlastně taky byly jakoby hodné, co pak mají dělat ti rodiče jejichž děti jedou v drogách, něco co hraničí s trestnou činností, to je prostě konec. Víš co, když potom takovémuhle dítěti nedáš trest, a desetkrát mu promluvíš do duše, tak to potom když si vyžere ty důsledky svého jednání, tak to už může být hodně špatný..... Mně teda ty tresty pomohly trochu srovnat, nevím, co by naši měli dělat jinak, jako jasně nějaká teorie, věnovat se mi, naučit mě jiným koníčkům, ale ono o to třeba to pubertální dítě nestojí, stojí o ty svoje kamarády, své zážitky. Mně ten strach ze situace doma docela brzdil teda:-D
Okýnkem od uhelny a po briketách jsem v šestnácti lezla v noci taky domů, ale nafackováno jsem nedostala teda. A okýnkem pro to, že naši zamčeli a já si nevzala klíč, měla jsem v sobě pívo a smrděla cigaretovým kouřem, jinak bych zvonila. Asi tušili, ale neřešili.
Karja jo, máš samozřejmě pravdu. Já vůbec nevím, jak by se mi podařilo v noci odejít, ale vlastně ani nevím, proč bych to dělala 
Kan Já myslim,že naši dali klíč do zámku:-D, Přesně aby věděli, v kolik se přišlo, zda se dodržela ta hodina:-D. Tak nedodržela no. Ale v 16 to už bylo volnější, to už ty příchody nad ránem byly volné.
continuity to mluvím o vzteku. Smutek mě taky sejme nadýl, resp. se tyhle krátké ataky vrací klidně co chvíli, ale taky mi pomáhá nechat je projít a odeznít, jak se je snažím ovládat a potlačit, prodlužuje se to. Ehm, nedávno jsem takhle opakovaně brečela na józe, dzizisketa byla u toho...
Strach nevím, strašidelným místům se vyhýbám programově . Ale jak tak o tom přemýšlím, taky by mi asi pomohlo takovéto krátké zastavení "je v pořádku, že v téhle situaci cítím takový strach", chvilku to vydýchat a řešit to. Myslím, třeba strach o nemocné děti, nebo když jsem v těhotenství krvácela. Strach v lese, když jsem předtím poslouchala Trhlinu, mi pomohla překonat racionalizace, ale to nebyl takovýten emoční nezvladatelný strach.
Reakce na viktorka_od splavu:
no ale to je presne ono! misto "líto" to je proste potlaceny vztek, a myslim ze se potrebuju naucit proste procitit ten vztek (vyjet samozrejme ne:-) a pak se proste normalne ozvat, ohradit - v pripdech kdy to ma cenu. ale ten plac tam proste vubec neni nutny/nepatri. tohle pochopit mi fakt trvalo 50 let!!:-))
hmhm, asi máš pravdu, zkusím se zaměřit na to, abych ten nástup emoce poznala o trochu dřív a pak ji prožít, tak jak to dělám. To by mohlo mít mírnější projevy. Děkuju
Zuzuli Mně z toho co píšete nepřipadáte přecitlivělá k "autoritativními přístupu". Spíš mi připadá, že to tátovo chování (řev, manipulovaní, ponižování, gasliting) omlouváte. Pripada mi jako protimluv: rodice skolu moc nehrotili X ten tatuv výlev ohledně vysvědčení, kvůli kterému jste byla v slzách a hotova půlku svataku.
Reakce na continuity:
Anema tak pokud to trvá půl minuty, to je asi jine. Když mě jakákoliv emoce ovládne tak brečím hodinu nebo je z toho panicka ataka. Speciálně ten strach někde v lese přesně vím, že musím kočirovat, jinak to nebude dobře.
nedokazu to uplne posoudit protoze panicke zachvaty nemam, ale jestli neco drzis tak dlouho, ze ve chvili kdy to pustis ven je z toho hodinovy plac, tak to uplne nevypada ze reseni by bylo drzet to vic
continuity a jeste- ono to ovladani emoci a typicky reseni emoci za nekoho (v praci) je asi typicky pro ty firemni kouce, akorat myslim ze ne vse co je dobry pro firmu je dobry taky pro cloveka
