Je tu další mikrosezona. Tsuchi uruote mushi atsushi. Překlad je trochu komplikovanější, ale celé je to o vlhku a horku. :-) Něco jako Zem je mokrá a vzduch je vlhký....
Půda je skutečně horká a plná vody, nastává nejteplejší období roku. Pro pobřežní oblasti je typické střídání větru, přes den fouká hlavně od moře, v noci od pevniny. Ve chvíli, kdy se vítr střídá, nastává moment kdy vítr ustane, moře se uklidní a nastane ticho...dochází k tomu 2x denně, ráno a večer a Japonci tomu říkají ranní a večerní bezvětří. Často bývá touto dobou vidět ledňáček a Japonci říkají, že když ledňáček zpívá, bude pršet. Daří se šťavnaté zelenině, je to sezóna rajčat, melunů a především edamame. Známým japonským fazolím, které se jí posolené k pivu v každé restauraci se říká "maso z pole", pro vysoký obsah bílkovin.
Sezóna melounů je pro mě utrpení, protože i když je Japonci milují, jsou strašně drahé. Ty nejlepší odrůdy se prodávají jen v dražbě a cena šplhá do neuvěřitelných výšek. O hranatých japonských melounech z ostrova Shikoku už jste určtiě slyšeli, ale víte, že se pěstují i v jiných tvarech, třeba srdce? Přiznám se ale, že na živo jsem ještě žádný nepotkala....
S melouny je také spojená tradice Suikawari. Už jsem jich pár zažila a srdce mi vždy krvácí, protože pro mě je to čiré plýtvání. Jde o dětskou hru, většinou se organizuje někde na pikniku nebo u moře. Dítě má zavázané oči, zatočí se dokola a s tyčí v ruce (a nápovědou od kamarádků) se musí snažit trefit se do melounu a rozbít ho jedním úderem.
Stále se jí úhoři a protože je léto, je tu další velký festival, jeden z nejkouzelnějších v celém Japonsku a to Neputa Hirosaki. Začíná ke konci naší mikrosezony a je předzvěstí podobného, ale znmějšího a většího festivalu Aomori Nebuta. Podobnost slov není náhodná, vychází ze stejného základu, rozdíl vznikl jen přepisem do latinky. Nebuta (nebo neputa) je obrovská lucerna s motivy vozů a válečníků, která se v noci vznáší ve vzduchu (pochopitelně jen naoko). Je to fascinující podívaná!
Festival vznikl z tradičního rituálu, jehož cílem bylo vyhnat neviditelného démona spánku, který způsobuje lidem ospalost, když musí pracovat na farmě. Vrcholem festivalu ovšem nejsou lucerny, jak by se mohlo zdát, ale koncert Odaiko (to je ten buben na který bubnuju já v našem Eisa týmu). Město vlastní tři obří taiko, z nichž ten největší (z roku 1970) má průměr 3,3 metru a váží dvě tuny! Na každé straně je jedna celá neřezaná hovězí kůže a tělo je z místního cedru...už si asi nikdy nebudu stěžovat, že můj taiko je těžký! 
